Jan, řečený Člověk krve, si nese slovo sen i v rodovém jméně. Z magických prostor jeho písní se noří živé postavy, důvěrně známá místa i povědomá slova - kontryhel, verpa, loukotě… - a zase mizí; hrany lesa v ranním oparu. Zůstává nejistota dobového ukotvení i jistota věčnosti: napříč časy i příběhy se naše bolesti i radosti podobají, a je v tom veliký smutek i veliká útěcha. A je potřeba básníků/tuláků, aby se občas vynořili zpod závoje mlhy - nebo zpoza odchlípnuté tapety v osamělé ložnici - a tuhle všelidskou příbuznost nám konejšivě připomněli. Člověk je zvon a chůzí zní. Člověk je z krve.